Fidula: středověký předek houslí
Když dnes slyšíme housle, vnímáme je jako samozřejmý vrchol vývoje smyčcových nástrojů. Jejich příběh ale začíná mnohem dřív – u nástroje jménem fidula. Právě ona patřila ve středověku k běžné hudební praxi a její zvuk doprovázel zpěváky, básníky i potulné muzikanty.
Fidula není jen historická zajímavost. Je to nástroj, na kterém se dá velmi dobře pochopit, jak tehdejší hudba fungovala – a proč zněla úplně jinak než dnes.
Hudba bez akordů
Středověká hudba byla založená především na melodii. Neexistovalo ještě harmonické myšlení v dnešním slova smyslu – žádné akordy, žádné funkční postupy. Hudba plynula v jedné linii a byla úzce spojená se zpěvem. Klíčovou roli sehrával gregoriánský chorál: středověký, jednohlasý, liturgický, latinský zpěv katolické církve.
Existovala ale i hudba světská. A v ní klíčovou roli zastávala fidula. Nebyla sólovým nástrojem, ale partnerem hlasu. Doprovázela zpěv, zdvojovala melodii nebo ji jemně podepírala. Ve světské hudbě byla běžným nástrojem trubadúrů, truvérů a vagantů, středověkých básníků, hudebníků a potulných studentů.
Jak fidula vypadá
Fidula má osmičkový tvar korpusu. Dochované prameny ukazují celou škálu podob, od jednoduchých forem až po nástroje, které už se blíží pozdějším violám. Tvar osmičky je ale klíčový. Odlišuje fidulu od rebabů (kulatý tvar korpusu) a smyčcových lir (kapkovitý tvar).
V naší dílně vycházíme z konkrétního historického vyobrazení – fiduly zachycené na obrazu Hanse Memlinga. Tento typ má charakteristické proporce a řadí se mezi relativně „moderní“ fiduly z přelomu středověku a renesance.
Nástroj obvykle stavíme s pěti strunami a ve velikosti dnešní violy, což odpovídá některým ikonografickým pramenům i současné interpretační praxi. Vzniká tak jakýsi středověký kvinton. Umíme ale i postavit fidulu se čtyřmi strunami a v menší "houslové" velikosti korpusu. Horní deska nástroje je relativně jednoduchá, bez výrazného klenutí a bez snahy o „moderní“ projekci zvuku, zadní deska plochá. Výsledkem je spíš komorní, přirozený tón.
Bordun: klíč k pochopení
Jedním z nejzásadnějších prvků hry na fidulu je tzv. bordun – tón, který běží pod melodií.
Technicky to znamená, že hráč vede melodii na jedné struně, zatímco další (často prázdná) struna zní souběžně. Relativně plochá kobylka umožňuje rozeznívat více strun najednou, takže vzniká charakteristický bordunový zvuk.
Jak se uvádí i v odborných textech, tento doprovod byl pro fidulu typický, ale nelze ho chápat jako plnohodnotný vícehlas v dnešním smyslu, spíše jeho zárodek. Přesto výrazně obohacuje výsledný zvuk.
Pro dnešního posluchače může být tento způsob hry překvapivý – není „harmonický“, ale přesto působí plně a stabilně.
Jiný nástroj, jiný způsob hry
Na fidulu se nehraje jako housle.
Smyčec má jinou konstrukci, napětí i odezvu. Hra je méně o přesné artikulaci jednotlivých tónů a víc o plynutí. Zvuk není tak průrazný, ale je kompaktní a propojený.
Celkově se dá říct, že fidula je nástroj „blízký hlasu“. Nejen svou funkcí, ale i charakterem projevu.
Živý nástroj, ne jen rekonstrukce
Fidula není záležitostí muzeí (ostatné žádný originální nástroj se nedochoval, máme jen dobová vyobrazení). Aktivně se používá v ansámblech, které se věnují středověké hudbě. Právě tam se ukazuje, že nejde o „mrtvý“ historický nástroj, ale o plnohodnotný prostředek hudebního vyjádření.
Z pohledu nástrojaře je ale důležité něco jiného: fidula není standardizovaný nástroj. Každý kus je do určité míry interpretací, konstrukce je jednodušší než u houslí a při stavbě má houslař více svobody. Proto jsme nástroj stavěli i v rámci učení se oboru v dílně našeho mistra Pavla Celého staršího. Proto se stavby fiduly nemusejí obávat ani amatérští a lidoví houslaři.
Při její stavbě nevycházíme jen z jednoho „správného“ modelu, ale z kombinace ikonografie, znalosti dobové hudby a zkušenosti s tím, jak nástroj skutečně funguje v praxi.
Proč se k fidule vracet
Fidula je konstrukčně jednodušší než housle. Ale právě v té jednoduchosti je její síla a univerzálnost. Z pohledu houslaře i hudebníka.
Ukazuje nám hudbu v její základní podobě – bez složitých konstrukcí, bez „akordických nánosů“ pozdějších stylů (omlouváme se polyfonii, barokní, klasicistní i romantické hudbě). A zároveň připomíná, že hudební nástroje nejsou jen technické objekty, ale odraz způsobu myšlení své doby, hudebních stylů a houslařského řemesla.
A když dnes fidula znovu zazní, není to jen návrat do minulosti. Je to způsob, jak tu minulost skutečně slyšet. Proto ostatně vznikly snahy o autentickou interpretaci staré hudby. Poskytnou zážitek blížící se pocitům dobového posluchače.
Jak se fidula liší od houslí v praxi
- Ladění není jednotné: na rozdíl od houslí neexistuje jedno „správné“ ladění. Často se přizpůsobuje konkrétní skladbě nebo způsobu hry, nástroj se ladí v kvartách a kvintách, což umožňuje „bordunovou“ hru.
- Hraje se na více strun najednou: relativně plochá kobylka usnadňuje souběžné znění několika strun. Dvojhmaty a borduny jsou základním principem hry. Je potřeba volit „dobové“ souzvuky, preferovat kvarty, kvinty, oktávy.
- Zvuk je komorní a přirozený: fidula není stavěná na velký objem zvuku. Vyniká spíš v menších prostorech nebo v ansámblu.
- Smyčec vede k jinému frázování: hra je plynulejší, méně „oddělená“ než u houslí. Blíží se spíš zpěvu než moderní instrumentální technice.
- Každý nástroj je trochu originál: neexistuje standard, tvar, ladění, počet strun, menzury i zvuk se liší podle konkrétní rekonstrukce i interpreta.