Když se expertiza dělá poctivě
Nástroj s příběhem
Housle k ocenění nám lidé přinášejí do dílny často. Obvykle i s příběhem. Každý nástroj nějaký má. Některý zákazník chce jen nezávislý názor, jiný posudek s razítkem, jiný rozpočet opravy, nejčastěji ale ocenění kvůli prodeji nebo nákupu.
Vždycky to začíná podobně. Položí futrál opatrně na stůl a ještě než se nástroje dotkneme, slyšíme věty, které už známe nazpaměť: „Je po dědovi.“ „Je z dobré ruky.“ „Tohle mi potvrdil jeden pán.“ „Tohle je skoro jistě…“ „Jeden houslař ho ocenil na….“
Nikdy to nebereme na lehkou váhu. Lidi to myslí dobře.
Příběhů nástrojů jsme v naší dílně slyšeli mnoho. Měli jsme v rukou housle židovského mladíka, který je daroval svému kamarádovi před odjezdem do Terezína a následně Osvětimi a nikdy se již nevrátil. Přinesl je k opravě vnuk toho obdarovaného.
Do zlínské dílny přišel jednou i popelář, který housle našel na hromadě komunálního odpadu v kontejneru ve sběrném dvoru a zželelo se mu jich. Nástroj byl v rozloženém stavu (zdegradovaný klih ve spojích povolil) a rozpadlý, ale díly byly všechny. Když jsme otevřeli futrál, zjistili jsme, že to je nástroj Karla Josefa Dvořáka (1887–1947), „pražského Stradivariho“. Opravili jsme je a popelář – nehudebník – je prodal za mnoho desítek tisíc korun.
Některé příběhy jsou zásadnější než ekonomická stránka. Citová vazba k houslím po dědečkovi je prioritní. A to i v případě, kdy je oprava vzhledem k ceně nástroje nerentabilní. Racionalita jde v tomto případě stranou. Tento nástroj prostě musíte a chcete opravit.
Nespěchat
Chápeme i kupujícího, který potřebuje jistotu, že své peníze vynaloží účelně. Kupující je někdy ve složité situaci: příběhy se tradují, upravují a zkreslují, ale nástroj se kupuje za reálné peníze na roky. Někdy na celý život nebo celé generace.
Proto se při oceňování držíme jedné zásady: nesmí se spěchat. Ne proto, že bychom byli pomalí. Ale proto, že rychlý verdikt je nejkratší cesta k tomu, aby kupující zaplatil za něco, co ve skutečnosti nedostane. Kupující často čeká razítko. Jenže razítko samo o sobě nikoho neochrání.
Smysl poctivé expertizy
Význam správného posouzení nástroje je daný. Ochránit vás před jednoznačným omylem, před „převlečeným“ nástrojem se změněnou identitou, před cenou, která stojí jen na legendě. Expertiza by také měla říct, co je jisté a co je jen pravděpodobné. Těch jistých skutečností je obvykle výrazně méně než těch pravděpodobných. A v neposlední řadě by měla ukázat, co nástroj reálně unese do budoucna z hlediska stavu, budoucích oprav a rizik.
Ať jste hráč, pedagog, nebo kupujete nástroj pro své dítě, vždycky v tom nakonec jde o jednu věc: abyste věděli, do čeho (alespoň přibližně) jdete.
První kroky při posuzování
První krok je tichý. Vezmeme housle do ruky a neděláme nic efektního. Jen se díváme. Zatím na ně ani nehrajeme.
Díváme se na věci, které laik často nevnímá, ale jsou zásadní. Na materiál, detaily f-otvorů, okrajů, růžků, hlavičky. Na lak. Ne na jeho odstín, ale na stopu stáří a degradace, způsob nanášení, hloubku, strukturu, patinu.
Vinětu (výrobní štítek houslaře umístěný uvnitř nástroje) zprvu cíleně ignorujeme. Vždyť je to jen malý papírek vlepený v nástroji. Její výměna trvá jen chvíli a zbytečně by ovlivnila první dojmy. A to bez ohledu na to, zda je pravá, nebo není. Teprve pak, pokud to osazení a stav nástroje dovolí, zahrajeme.
Srovnání materiálu a ozvučných otvorů historických nástrojů.
Opravy
Potom se díváme na něco, co je pro kupujícího možná nejdůležitější: na dříve provedené opravy. Opravy ukážou, co nástroj zažil. Jak s ním kdo zacházel. Co se muselo zachraňovat. A někdy ukážou i to, zda někdo nástroj nechtěl „převléknout“ do něčeho, čím není.
Housle nejsou obraz na stěně nebo ve vitríně. Housle jsou nástroj. Žijí. Hrají. Trpí. A proto je expertiza vždycky skládání mozaiky.
Oko a ucho
Věříme oku. Oko mistra nevznikne tím, že si přečtete dostatek houslařské literatury a prostudujete katalogy a internetové databáze. Vznikne tak, že po desetiletí držíte v rukou nástroje, které procházejí dílnou, opravujete je a vidíte, jak se chovají.
Jenže oko houslaře je pořád lidské. A člověk má slabinu: někdy chce věřit příběhu, když je hezky vyprávěný. Někdy se nechá strhnout tím, co by „to mohlo být“.
Proto máme rádi moment, kdy se příběh musí opřít o něco dalšího, exaktnějšího: materiál, menzury, v ideálním případě i dendrochronologii. Ne proto, že by věda měla nahradit řemeslo a umění. Ale proto, že kupující potřebuje hranice. Když se řekne, že nástroj je „z té doby“, je dobré mít možnost ověřit, jestli se do té doby vůbec vejde. Když se řekne, že je „z té ruky“, je dobré mít oporu, která odfiltruje fantazii. Tohle je férové.
A co zvuk? Ucho je také jen lidské a subjektivní. I jako houslaři a houslisté v jedné osobě často narážíme na limity svých hudebních zkušeností a hráčských možností, proto se obracíme na nestranné profesionální hudebníky a pedagogy. Totéž doporučujeme zákazníkovi.
Nejtěžší věta v dílně: „Nevíme jistě.“
Lidi často čekají, že se houslař na nástroj podívá a za dvě minuty vyřkne verdikt: jméno a rok. Jenže takhle to v praxi nebývá. A my se nikdy nechceme tvářit, že víme víc, než víme.
Poctivá expertiza není o tom, že musíme za každou cenu říct „ano“ nebo „ne“. Poctivá expertiza je o tom, že upřímně řekneme, co víme. A co nevíme, přiznáme, anebo konzultujeme s dalšími kolegy. Často vytváříme „konzilium“ dvou nebo tří houslařů a nad nástrojem si povídáme. Máme i kolegu houslaře, bývalého soudního znalce s mnohaletou praxí. Ten nám také často poskytne svůj čas, názor a velkou databázi fotografií a popisů nástrojů, které za desetiletí nashromáždil.
Rozdíl mezi dobrým nákupem a drahým omylem často neleží v tom, jaký má nástroj příběh. Leží v tom, jak poctivě ho někdo uměl přečíst.