Notové písmo a smyčcové hudební nástroje
Dnes nám připadá samozřejmé, že hudbu lze přesně zapsat do podoby notového písma. Ve skutečnosti je však notové písmo jedním z největších technologických vynálezů evropské kultury - podobně jako písmo zachycující mluvené slovo.
Bez něj by se hudba nemohla vyvinout do podoby, kterou známe dnes, a pravděpodobně by nikdy nevznikly ani moderní smyčcové nástroje. Zápis hudby je totiž klíčový.
Vývoj hudby, notového zápisu a hudebních nástrojů totiž probíhal ruku v ruce.
Hudba před notami
Hudba doprovází lidstvo od nepaměti. Archeologické nálezy dokazují existenci kostěných píšťal, bubnů v pravěku nebo jednoduchých strunných nástrojů už ve starší době kamenné. Po tisíce let však hudba existovala pouze v ústní tradici.
To znamená zásadní věc: před notovým písmem mohla hudba existovat jen v takové podobě a objemu, jakou si byli lidé schopni zapamatovat a předat v rámci jedné generace.
Jednoduché melodie, rytmické formule nebo obřadní zpěvy bylo možné předávat z generace na generaci. Složitější hudební struktury však narážely na limity lidské paměti.
A právě zde začíná příběh notového písma.
Notový zápis a klasické písmo
Vývoj hudebního zápisu úzce souvisel s vývojem běžného písma. Nejstarší civilizace nejprve používaly obrázkové symboly (symbol slunce znamenal slovo „slunce“, symbol zvířete slovo „zvíře“). Postupně se však písmo vyvíjelo směrem k fonetickému systému – tedy k zapisování zvuků řeči pomocí omezeného počtu znaků, písmen.
Podobný proces proběhl i v hudbě a notovém písmu.
Nejstarší hudební záznamy nebyly schopny přesně zachytit melodii ani rytmus. Fungovaly spíše jako pomůcka pro člověka, který už hudbu znal zpaměti. Jednalo se více o zachycení dirigenstkých gest, částečně směru melodie a rytmu. Teprve postupně vznikal systém schopný zaznamenat výšku a délku tónu, rytmus, vztahy mezi hlasy, a nakonec i dynamiku či výraz.
Tento vývoj byl klíčový. Hudba se mohla stát „uchovatelnou informací“.
Gregoriánský chorál a zrod evropské notace
Velký impuls pro rozvoj notového písma přinesl středověký gregoriánský chorál. Kláštery potřebovaly uchovávat obrovské množství liturgických zpěvů a předávat je dál bez neustálého zkreslování.
Vznikají neumy – značky naznačující směr melodie. Ty však ještě neudávaly přesnou výšku tónu. Sloužily hlavně mnichům, kteří melodii už znali.
Teprve pozdější kvadratická notace na linkách umožnila přesnější zápis tónů (ale zase hůře zachycovala rytmus). A právě tady se odehrála revoluce. Hudba se poprvé oddělila od lidské paměti.
Skladba už nemusela žít jen v hlavě zpěváka nebo učitele. Mohla být uchována v zápisu a být v budoucnosti kdykoli interpretována někým jiným.
Notace a vícehlas
Jednohlasý zpěv (nebo melodii obecně) je možné předávat „ústně“ poměrně dlouho. Jakmile však začnou současně znít dva nebo více samostatných hlasů, které mají vytvořit v čase celek melodie, rytmu, akordů, situace se dramaticky komplikuje.
Ve středověku se začíná rozvíjet vícehlas – nejprve jednoduché organum (druhý hlas kopíruje první v kvartě, kvintě nebo oktávě), později stále složitější polyfonie (nezávisle znějící hlasy).
A právě vícehlas zásadně proměnil evropskou hudbu.
Najednou už nestačilo pamatovat si jednu melodii. Bylo třeba přesně zaznamenat několik současně probíhajících hlasů.
Vznikl zajímavý řetězec: vývoj skladatelského myšlení tlačil na zdokonalování notového systému, ten byl impulzem složitějších skladeb a náročnějších technik hry na hudební nástroje a to vše nutilo výrobce hudebních nástrojů posouvat a zdokonalovat jejich konstrukci, zvuk, ladění a technické parametry.
Rozvoj instrumentální hudby
Ve vrcholném středověku byla hudba stále převážně vokální. Nástroje většinou pouze zdvojovaly nebo doprovázely lidský hlas. Samostatná instrumentální hudba prakticky neexistovala.
Důvod byl prostý. Bez přesného notového zápisu bylo velmi obtížné vytvářet rozsáhlé a komplikované instrumentální skladby.
Zpěv je přirozeně svázán s textem a lidskou pamětí. Instrumentální hudba však potřebuje abstraktnější systém organizace.
Teprve zdokonalení notace umožnilo rozvoj vícehlasu, vznik komplikovanějších forem, samostatnou instrumentální kompozici, specializaci hudebníků, a nakonec i vznik nástrojových rodin (například viol da gamba).
Fidula: nástroj přechodu mezi zpěvem a instrumentální hudbou
Ve středověku se objevuje fidula – jeden z nejdůležitějších předchůdců houslových nástrojů.
Fidula byla typickým doprovodným nástrojem trubadúrů a truvérů. Doprovázela rytířské písně, často pomocí bordunového tónu – tedy dlouze drženého doprovodného tónu, nad nímž plynula melodie.
To je mimořádně důležité: Hudební nástroje tehdy ještě většinou nesloužily k samostatné virtuózní hře. Byly především oporou zpěvu nebo kopírovaly (případně dozdobovaly) melodii.
Jednodušší konstrukce fiduly (ve srovnání s dnešními houslemi) tomu odpovídala. Vycházela z jednodušší techniky hry, měla omezenější tónový rozsah a umožňovala menší přesnost intonace a artikulace.
Teprve pozdější rozvoj notace a instrumentální hudby začal klást na nástroje úplně nové nároky.
Renesance: instrumentální hudba se osamostatňuje
V renesanci dochází k zásadní proměně hudebního myšlení. Vícehlas se stává klíčovou součástí kompozice a hudba začíná být organizována stále systematičtěji. Vývoj spěje od horizontálního chápání hudby (jedna nebo více melodií) k myšlení vertikálnímu (hlasy nad sebou vytvářejí akordy)
S tím roste i význam instrumentální hry.
Nástroje už nejsou jen „náhradou hlasu“. Začínají mít vlastní techniku, vlastní repertoár (nejdříve mezihry, pak samostatné skladby) i vlastní estetiku zvuku.
A právě v této době nastupuje rodina viol.
Ukázka z partitury Monteverdiho oprery Orfeo (1607)
Viola da gamba: nástroj nové hudební kultury
Viola da gamba je typickým nástrojem renesančního a raně barokního hudebního světa. Její konstrukce dokonale odpovídala tehdejšímu hudebnímu myšlení. Má jemný tón podobný lidskému hlasu, umožňuje hru polyfonní i akordické hry, citlivou artikulaci a díky rodině viol i velký tónový rozsah (rodiny hudebních nástrojů různých ladění jsou pro renesanci typické).
Gamby vznikají v době, kdy už notace umožňuje přesně zapisovat složitou vícehlasou hudbu. Díky tomu může vzniknout specializovaný repertoár pro consorty (soubory) viol, ricercary, fantazie nebo taneční suity.
Bez rozvinutého notového systému by taková hudba prakticky nemohla existovat.
Jan Brueghel „starší“: Alegorie sluchu
Housle: změny hudebního myšlení
Když se v 16. století začínají prosazovat nástroje houslového typu, Evropa už má za sebou několik století vývoje notového písma, polyfonie, harmonie a instrumentální kompozice.
Housle nevznikly náhodou.
Byly odpovědí na nové hudební požadavky posluchačů a skladatelů a dobového hudebního vkusu: větší dynamiku, nosnější tón, virtuozitu, technickou pohyblivost, a schopnost prosadit se ve stále větších hudebních prostorech.
Právě proto se postupně prosadily nad jemnější violou da gamba, kterou až do 20. století a rozvoje autentické interpretace staré hudby vytlačily.
Notové písmo změnilo smyčcové nástroje
Často se říká, že hudba formovala nástroje. Stejně pravdivé ale je, že notace formovala hudbu – a tím nepřímo i nástroje samotné.
Jakmile bylo možné hudbu přesně zapisovat, skladatelé mohli psát technicky náročnější skladby, hudebníci mohli rozvíjet virtuozitu a nástroje musely reagovat konstrukčním vývojem.
Bez notového zápisu by pravděpodobně nikdy nevznikla barokní triová sonáta, fuga, concerto grosso, houslový koncert, ani virtuózní sólová literatura.
A bez těchto forem by se nikdy nevyvinuly housle do dnešní podoby.
Dějiny hudby tedy nejsou jen dějinami skladeb a skladatelů. Jsou také dějinami paměti, způsobu hudebního myšlení a hudebních nástrojů.
Notové písmo umožnilo hudbu uchovat, analyzovat a rozvíjet. Díky němu vznikla vícehlasá hudba, samostatná instrumentální tvorba i nové nároky na hudební nástroje.
Vývoj fiduly, violy da gamba i houslí proto nelze oddělit od vývoje hudebního zápisu.
Každý hudební nástroj je vlastně otiskem určitého způsobu hudebního myšlení své doby.