Óda na (houslovou) duši
Předmluva
Housle mají tělo, korpus: spojení spodní a vrchní desky, lubů, kleneb, krku, hlavice, kobylky, strun, struníku, kolíků. A laku. Korpus má tvar, vůni, kresbu dřeva, barvu, lesk. Vše je výtvorem konkrétních rukou.
Uvnitř tohoto těla stojí ještě něco malého, skrytého, téměř neviditelného. Kousek smrku, jen několik centimetrů dlouhý, malý váleček vzepřený mezi vrchní a spodní deskou.
(Nejen) v češtině mu říkáme duše.
Už to slovo samo stačí, aby se člověk zastavil.
Proč právě duše? Proč ne podpěrka, kolíček, vzpěra nebo sloupek? Je to až mystický a podnětný název pro tak malý díl.
Houslová duše není vidět. Není na odiv. Publikum ji nikdy nespatří. Hudebník se jí při hře nedotýká.
Bez ní by ale housle nebyly houslemi, jejich zvuk by byl prázdný, tichý, tupý, dutý. Zněly by bezduše.
Skryté věci uprostřed těla
Z technického hlediska je houslová duše drobný smrkový sloupek postavený uvnitř nástroje mezi vrchní a spodní deskou. Je to konstrukčně-akustický prvek, který podpírá vrchní desku, propojuje ji se spodní deskou a ovlivňuje vibrační chování celého korpusu. Stojí nedaleko pravé nohy kobylky, tedy na straně struny E. Na druhé straně, pod basovou částí kobylky, podél struny G, podpírá klenbu basový trámec.
Duše a trámec spolu vytvářejí vnitřní rovnováhu houslí. Nejsou symetrické, nejsou stejné, ale patří k sobě. Trámec je vlepený do vrchní desky. Duše je volně vzepřená mezi deskami. Trámec je podélný. Duše svislá. Trámec drží basovou stranu. Duše stojí na straně diskantové, sopránové.
Drobná architektura uvnitř malého dřevěného těla.
Duše je jeden z nejmenších dílů houslí. Význam nikdy není úměrný velikosti a viditelnosti. Malý posun může změnit barvu tónu, odezvu strun, jas výšek, plnost basů i celkový pocit hráče z nástroje. Její absence znamená prázdnotu a dutost zvuku, zmar a nefunkčnost.
Duše není zdrojem tónu. Stojí v místě, kde se tlak mění ve zvuk.
Slovo, které dýchá
České slovo duše etymologicky souvisí s dechem, dýcháním, životem, s tím, co živou bytost oživuje a co z ní při smrti uniká posledním výdechem.
Housle nejsou dechový nástroj. Přesto dobré housle dýchají. Pružností dřeva, napětím strun, tlakem smyčce, odpovědí korpusu a živostí tónu.
Neviditelný důvod viditelného těla: hudba
Na houslích obdivujeme především to, co je vidět. Tvar korpusu. Klenbu desek. Kresbu javoru. Barvu laku. Řezbu hlavice. Linii ozvučných otvorů. To všechno je krásné a má to svůj význam. Housle jsou mimořádně krásný předmět.
Ale důvod, proč toto viditelné tělo vzniklo, je neviditelný.
Tón není vidět. Vibrace nejsou vidět. Chvění dřeva lze sice měřit, zobrazit, popsat, ale v podobě hudby ho člověk vnímá sluchem, povrchem těla. Hudba je neviditelné kmitání, pohyb, který se nás dotýká.
Housle jsou tedy viditelným tělem pro neviditelnou skutečnost. Jejich tvar, dřevo, klenba, lak a proporce nejsou samoúčelné. Nejsou tu proto, aby byly jen krásné na pohled. Jsou tu proto, aby vzniklo něco, co oko nikdy neuvidí: tón, vibrace, pocit, vjem, krása.
Housle jako předmět mohou ležet v pouzdře. Tón je však událost, situace v čase. Přijde, naplní prostor a pomine.
Právě v tom je pokora houslařského řemesla. Houslař staví něco viditelného, ale slouží tím něčemu neviditelnému.
A uprostřed tohoto paradoxu stojí duše. Podstatné věci bývají očím skryté.
Duše v jiných jazycích
Když se podíváme do jiných jazyků, zjistíme, že evropská houslařská tradice osciluje mezi dvěma způsoby pojmenování.
Jeden je technický: sloupek, tyčka, opora.
Druhý je poetický: duše.
Angličtina říká sound post — zvukový sloupek. Je to přesné, věcné, trochu inženýrské. Angličtina se dívá na funkci: je to sloupek, který souvisí se zvukem.
Němčina říká Stimmstock: tónový, hlasový nebo zvukový sloupek uvnitř nástroje. Němčina tedy stojí někde mezi technikou a hlasem. Ve slově Stimme je hlas, znění, tón.
Francouzština říká âme.
Italština říká anima.
Španělština zná alma, ale také technické poste sonoro.
Polština říká dusza.
Slovenština duša.
Čeština duše.
A pak je tu krásný japonský výraz 魂柱, čtený konchū: sloup duše.
Čeština patří mezi jazyky, které se nebály říct to nejodvážnější. Nepojmenovala tuto součást podle tvaru, ale podle účinku. Ne podle toho, jak vypadá, ale podle toho, co v nástroji znamená.
Tělo a duše
Křesťanství se k tělu nechová jako k omylu. Alespoň ve své hlubší vrstvě ne. Není to víra čistého útěku z hmoty. Naopak: Slovo se stává tělem. Bůh vstupuje do dějin skrze tělo, dotyk, ránu, hlas, chléb, víno a dech. Tělo a duši nelze oddělit. Ani na této zemi a ani v nebi.
Člověk není jen duše uvězněná v těle. Je bytostí tělesnou i duchovní současně.
To je důležité, inspirativní a zábavné i pro přemýšlení o houslích.
Zvuk houslí nevzniká mimo hmotu. Nevznáší se nad dřevem jako nehmotný anděl. Rodí se skrze velmi konkrétní věci: smrk, javor, klih, klenbu, kobylku, strunu, smyčec, tlak, tření, vlhkost, ruku hráče.
A přesto z těchto hmotných věcí vzniká něco, co hmotu přesahuje. Tón.
Hmota tedy nemusí být protikladem ducha. Může být jeho nástrojem. Dřevo se může stát hlasem. Malý kousek smrku se může stát duší.
Trocha mystiky
Člověk inklinuje k velkým gestům: velké zásahy, zvraty, zázraky, vysvětlení, příčiny a následky.
Housle nás učí, že někdy rozhoduje nepatrné. Malý posun drobného dílku. Malá neviditelná opora. Malé změny napětí. Houslař při nastavování duše a hledání její optimální pozice pracuje v milimetrech a cizeluje tón v naprostých detailech barvy a síly.
Člověk se často nemění velkým zázrakem, ale drobným posunem uvnitř: přijetím věcí tak, jak jsou, pokorou a odevzdáním.
Tlak, který se mění v tón
Duše stojí a je pod tlakem. Nedrží ji klih, ale síla. Struny tlačí přes kobylku na vrchní desku. Vrchní deska tlačí na duši. Duše se opírá o spodní desku. Celý nástroj je soustava napětí. Z napětí vzniká zvuk, hudba, krása.
Duše se nevyhýbá napětí, naopak, je ve středu největšího pnutí. Stejně tak lidská duše se neprojevuje jen v bezvětří. Její kvalita a podstata se pozná pod tlakem, ve chvílích velkého utrpení nebo lásky.
Housle jsou malá kaple ze smrku a javoru. Mají svou klenbu, „okenní“ otvory, světlo, ozvěnu. A uvnitř této kaple stojí duše jako tichý sloup, který nenese jen hmotnost, ale také možnost zpěvu.
Je to středověká a renesanční architektura a mystika v malém: sloup a trám, klenba a tlak, prostor a hlas, ozvěna, dozvuk...
Kouzlo duše
Duše není magie. Není to tajemná součástka, která sama od sebe udělá z obyčejných houslí mistrovský nástroj. Není to amulet ani houslařské zaklínadlo. Špatně postavený nástroj nezachrání dobře postavená duše.
Zvuk houslí vzniká ze souhry mnoha věcí: dřeva, kleneb, tlouštěk, laku, kobylky, strun, smyčce, hráče, prostoru a času.
Není všemocná, a přesto je nepostradatelná. Sama není tělem, ale tělo bez ní zní jinak. Sama není tónem, ale rozhoduje o tom, jak se tón zrodí a rozvine.