Proč housle nikdo dodnes nepřekonal?
O houslích je těžké psát. A připravit celý „seriál“ o tomto nástroji je ještě těžší. Populární literatura je plná frází o „královském nástroji“, nástroji s lidským hlasem, Stradivariho práci jako nedostižném vrcholu oboru a spoustě dalšího klišé. A jako klišé zní i příběh o nepřekonatelném nástroji v názvu tohoto textu.
Rádi bychom to zkusili trochu jinak a originálněji. Třeba touto odvážnou tezí: Housle nejsou dokonalé.
O nejlepších nástrojích nedokážeme stoprocentně říct, proč jsou funkčně nejlepší. Ani současná akustika totiž neumí uspokojivě vysvětlit všechny vlastnosti špičkových nástrojů. Dokonce ani na otázku, co přesně činí jedny housle lepšími než jiné, neexistuje všeobecně akceptovatelná odpověď.
Varhany disponují nepřekonatelnou zvukovou mohutností a rozsahem. Klavír nabízí harmonické bohatství. Flétna dokáže vytvořit mimořádně čistý tón. Lidský hlas zase vyniká schopností jemného výrazu.
Housle nejsou v žádné z těchto disciplín absolutním vítězem. A proč se zdá, že jejich vývoj dospěl k pozoruhodné dokonalosti už před stovkami let?
Zatímco mnohé nástroje zůstaly pevně spojeny s určitou epochou nebo hudebním stylem, housle si udržely výsadní postavení napříč staletími. Znějí v koncertních sálech, lidové hudbě, jazzu, filmové hudbě i moderních crossover projektech.
Tímto článkem začínáme na našem blogu nový seriál věnovaný houslím – jejich historii, konstrukci, akustice, interpretaci i houslařskému řemeslu. Nebude to série jen pro houslisty. Chceme společně prozkoumat fascinující svět nástroje, který bývá právem označován za jeden z největších triumfů lidské tvořivosti.
Geniální kompromis
Housle dokáží zahrát chromatiku i mikrointervaly. Jejich rozsah přesahuje čtyři oktávy. Umožňují hru souvislého tónu bez přerušení, extrémně rychlou figuraci i akordickou hru, lze na ně zahrát i tříhlasou fugu. Mohou znít lyricky, dramaticky, brilantně i intimně. Nejsou nejlepší v žádné z těchto konkrétních věcí, ale jsou mimořádně dobré ve všem současně. Právě tato skutečnost z nich činí jeden z nejuniverzálnějších a nejoblíbenějších hudebních nástrojů vůbec.
Tvar, který nevznikl jen kvůli estetice
Většina lidí vnímá tvar houslí především esteticky. Každý detail konstrukce houslí má ale praktický a velmi funkční význam a je výsledkem mnohasetletého vývoje. Tloušťka desek, tvar klenby, poloha duše, velikost basového trámce, hustota letokruhů ve smrku, vlastnosti javoru nebo složení laku – to vše ovlivňuje výsledný zvuk.
Klenutí horní a spodní desky zvyšuje pevnost konstrukce a současně ovlivňuje přenos vibrací. Stejně jako gotická katedrála využívá klenbu k roznesení obrovské zátěže a současně vytváří vnitřní prostor s mimořádnými akustickými vlastnostmi, využívají housle klenuté desky k tomu, aby unesly tah strun a zároveň proměnily jejich vibrace v bohatý a nosný tón. Je to jedinečné spojení architektury, mechaniky, fyziky a hudby.
Charakteristické zúžení ve střední části je zásadní pro pohodlný pohyb smyčce na krajních strunách.
Okraje desek přesahující oblouk lubů (rozdíl ve srovnání s fidulami a violami da gamba) zvyšují stabilitu korpusu a jsou ochranou před nárazy.
Dokonce i výložky, tedy obvodová intarzie desek v podobě dekorativní linky tvořené páskem ebenu a javoru, nejsou pouze ozdobou. Pomáhají omezovat šíření prasklin.
Stejně zajímavé jsou i ozvučné „f-otvory“. Nejsou jen otvory v horní desce, kudy zvuk proudí ven z korpusu. Jsou součástí složitého rezonančního systému a významně ovlivňují chování vzduchu uvnitř nástroje. Jejich tvar se během vývoje houslí ustálil nikoliv proto, že je elegantní, ale proto, že funguje.
Estetika a funkčnost se prolínají i v hlavici nástroje (kolíčník se šnekem). Čistě technicky vzato není šnek pro fungování houslí nezbytný. Je dědictvím italské renesance s oblíbeným motivem spirály jako architektonickým prvkem převzatým z antiky. Estetika má v tomto případě navrch. Hlavice ale má i praktické dopady: přidává hmotnost na konec krku a tím ovlivňuje vyvážení a pravděpodobně částečně i akustiku nástroje, stěny kolíčníku poskytují dostatek materiálu pro bezpečné vyvrtání otvorů pro kolíky a jejich dokonalou funkci, slouží jako určitá „deformační zóna“ při nárazech – poškození se často zastaví právě v oblasti hlavice.
Krása houslí je tak do značné míry vedlejším produktem jejich funkčnosti.
Akustický systém
Na první pohled působí housle jednoduše. Ve skutečnosti se skládají z přibližně sedmi desítek jednotlivých součástí. Každá z nich má svou funkci a každá může částečně ovlivnit výsledný zvuk.
Zásadní jsou i části nástroje, které nejsou na první pohled vidět.
Například duše – nenápadný smrkový váleček sevřený mezi horní a spodní deskou. Nebo basový trámec přiklížený k vnitřní straně horní desky. Obě součásti mají zásadní vliv na přenos vibrací, stabilitu a pevnost konstrukce i výslednou barevnost tónu. Stačí drobná změna jejich polohy nebo parametrů a nástroj se může chovat úplně jinak.
Právě zde se houslařství mění z řemesla ve vysoce specializovanou disciplínu na pomezí akustiky, zkušenosti a intuice.
A aby to nebylo jednoduché, výsledek zásadně ovlivňuje i hráč. Rychlost smyku, jeho přítlak, místo kontaktu se strunou, typ smyčce a žíní, vibrato, práce levé ruky, druh strun nebo dokonce způsob držení nástroje. Dva špičkoví houslisté mohou na stejných houslích vytvořit zcela odlišný hudební svět. Profesionální houslista navíc dokáže vlastnosti nástroje využít a do značné míry se jim přizpůsobit.
Nejslavnější otázka: jsou "Stradivárky" opravdu nejlepší?
Málokterý nástroj je opředen tolika legendami jako housle z dílny Antonia Stradivariho.
Po dvě století byly považovány za nepřekonatelný vrchol houslařského umění. Moderní výzkum je však opatrnější.
Měření i slepé poslechové testy ukázaly, že rozdíly mezi špičkovými historickými a špičkovými moderními houslemi nejsou vždy tak jednoznačné, jak si veřejnost představuje. Někteří hráči dokonce v kontrolovaných podmínkách dávali přednost současným nástrojům. Některá odborná literatura formuluje odpověď na otázku, zda jsou staré housle lepší než nové, překvapivě střízlivě: „Ne nutně“.
To nijak nesnižuje velikost Stradivariho, Guarneriho ani Amatiho. Jen připomíná, že skutečnost bývá složitější než legenda.
Další rozšířený mýtus představuje obraz Stradivariho jako osamělého génia, který vlastnoručně vyrobil více než tisíc nástrojů. Historické prameny však ukazují, že v jeho dílně pracovali také synové Francesco a Omobono a pravděpodobně i další spolupracovníci. Stejně jako ve velkých renesančních malířských ateliérech byla i výroba houslí týmovou prací. Paradoxně právě skutečnost, že se dochovalo jen málo samostatných nástrojů jeho synů, může naznačovat, jak velkou část života strávili prací pod otcovým jménem.
Housle jako otevřená otázka
Možná právě zde leží skutečný důvod, proč nás housle nepřestávají fascinovat.
Nejsou dokonale vysvětlené. Při jejich stavbě nelze stoprocentně ovlivnit výsledek. Starší nástroje nejsou vždy lepší než nové.
Dodnes nevíme, jak přesně spolupracují všechny rezonanční mechanismy uvnitř nástroje. Akustický systém nástroje je natolik složitý, že dodnes neumíme spolehlivě předpovědět, jak bude konkrétní kus dřeva znít po dokončení a už vůbec ne za 200 nebo 300 let. Dodnes se vedou spory o vliv stáří materiálu, laku nebo jednotlivých konstrukčních detailů.
A přesto – nebo právě proto – vznikají stále nové nástroje, nové výzkumy a nové generace houslařů.
Po pěti stech letech nejsou housle uzavřenou kapitolou.
_________________________________
O čem bude tato série
Tento článek je úvodem do rozsáhlejšího seriálu o houslích, jejich historii, konstrukci, akustice i interpretaci, který mimo jiné čerpá z organologické literatury včetně příslušných hesel ze slovníku The New Grove Dictionary of Music and Musicians.
V následujících dílech se zaměříme například na tato témata:
- Jak vlastně vzniká tón houslí
- Proč je smrk a javor ideálním materiálem ke stavbě houslí
- Jakou roli hraje duše a basový trámec
- Proč mají housle právě svůj charakteristický tvar
- „Tajemství“ cremonských laků
- Stradivari, Guarneri a Amati – v čem se liší
- Jak se měnil zvuk houslí během staletí
- Největší mýty, pověry a omyly o houslích
- Jak poznat kvalitní nástroj
- Co dnes víme o akustice houslí a co stále nevíme
Budeme se pohybovat mezi historií, fyzikou, řemeslem i hudební praxí. Protože právě na jejich průsečíku vzniká něco, co ani po pěti stoletích nepřestává fascinovat.
Příště: Jak vlastně vzniká tón houslí? Od vibrace struny až po zvuk, který slyší posluchač v poslední řadě koncertního sálu. Podíváme se dovnitř nástroje a zjistíme, jakou roli hraje kobylka, duše, basový trámec, rezonanční desky i vzduch ukrytý v korpusu houslí.