Proč mají housle svůj charakteristický tvar?
Housle pozná podle siluety i laik. Kde se ale vzal jejich tvar? Je výsledkem akustického výpočtu? Dílem jednoho geniálního houslaře? Jde jen o estetiku, tradici a konzervativnost houslařského oboru? Nebo je jejich tvar čistě funkční záležitostí?
Tvar houslí musí splňovat několik různých požadavků. Nástroj musí poskytovat dostatek prostoru pro pohyb smyčce při hře na jednotlivých strunách, účinně rezonovat, odolávat tahu strun, pohodlně se držet a současně být i uměleckým dílem.
Dnešní tvar houslí nevznikl jedním náhlým objevem. Je výsledkem staletí pokusů a postupného výběru konstrukčních řešení, která se při hře osvědčila.
Předchůdci houslí
Mezi předchůdce dnešních smyčcových nástrojů patřily středověké smyčcové liry, rebaby a fiduly a později také renesanční a barokní staré violy. Vyznačovaly se různými tvary korpusu i odlišnými způsoby konstrukce.
Znalosti o podobě středověkých nástrojů čerpáme především z obrazových pramenů: z nástěnných maleb, iluminovaných rukopisů, oltářů, soch a reliéfů. Samotné nástroje se nedochovaly.
Mezi nejstarší evropské smyčcové nástroje patřily různé typy smyčcových lir a rebabů.
Rebab měl obvykle kulatý či čočkovitý korpus, zatímco smyčcová lira měla korpus kapkovitý. Z výrobního hlediska byly tyto tvary poměrně logické: dlabaný („tykvovitý“) korpus uzavřený vrchní deskou. Nástroj nepotřeboval složitý věnec z ohýbaných lubů, špalíky ani samostatně vyrobený krk.
Mnohem rozmanitější skupinou nástrojů byly středověké fiduly. Jejich korpusy byly oválné, eliptické, přibližně obdélníkové i lopatkovité. Vedle nich existovaly nástroje s boky vykrojenými dovnitř a především typy, jejichž korpus připomínal osmičku. V některých případech byly krk, boky a spodní část korpusu stále vydlabány z jednoho kusu dřeva, jindy se již objevovaly samostatně ohýbané luby.
rebab, fidula, smyčcová lira
Proč potřebuje smyčec útlý pas
Nejdůležitější praktickou funkcí vykrojených boků korpusu smyčcových nástrojů je vytvoření prostoru pro smyčec.
U nástroje s plochou kobylkou se často hrálo na více strunách současně. To vyhovovalo bordunové hře, doprovodu zpěvu nebo jednoduchým souzvukům. Jestliže však měl hráč vést samostatnou melodickou linku a hrát na jednotlivých strunách, bylo nutné struny výškově oddělit pomocí klenuté kobylky.
Přesvědčivé doklady kobylek dovolujících hru na jednotlivých strunách přibývají ve druhé polovině 15. století. Johannes Tinctoris kolem roku 1480 popisuje smyčcový nástroj, jehož struny byly vypnuty tak, aby se hráč mohl smyčcem dotknout jedné z nich a ostatní ponechat neznějící.
Klenutá kobylka však sama nestačí. Při hře na krajní strunu se smyčec výrazně naklání a jeho žíně i hůlka se dostávají blízko k okraji vrchní desky. Kdyby byl korpus v celé délce široký a zaoblený, smyčec by o něj narážel.
Vykrojení korpusu fidul a později houslí tedy umožňuje náklon smyčce, hru melodie na jednotlivých strunách a výraznější a dynamičtější artikulaci.
fidula
Kde se vzaly růžky houslí
Když se boky smyčcových nástrojů začaly výrazněji vykrajovat, vznikla otázka, jak spojit křivku horní a spodní části korpusu s hlubokým středním výřezem.
U houslí se přechody těchto křivek protáhly do čtyř růžků, které vycházejí z konstrukce lubového věnce a přesahu horní a spodní desky. Uvnitř korpusu se v těchto místech nacházejí růžkové špalíky, k nimž jsou připojeny jednotlivé části ohýbaných lubů. Špalíky tak mají zásadní konstrukční funkci. Přesahující vrchní a spodní deska pokračují přes tento spoj a vytvářejí viditelné zakončení růžků.
Tato konstrukce umožňuje přesně vymezit hluboké C-výřezy a spojit několik odlišných křivek v pevný celek. Není to jen ryze estetická záležitost. Přesahující okraje desek zároveň chrání tenké luby a jejich spoje a společně s obvodovou výložkou jsou jakousi deformační zónou, která chrání hlavní část nástroje – vrchní rezonanční smrkovou desku.
Itálie tvar nevynalezla, ale ustálila
K rozhodujícímu propojení starších konstrukčních prvků došlo na přelomu 15. a 16. století v severní Itálii.
Třístrunné housle „dnešního“ tvaru prokazatelně existovaly ve dvacátých letech 16. století a možná již dříve. Obrazové i písemné prameny naznačují, že rodina houslových nástrojů mohla vznikat v prostředí ferrarského dvora, odkud se její výroba a používání šířily do Brescie, Benátek a dalších severoitalských center.
Klasický houslový obrys se v Itálii stal standardem kolem roku 1550.
Andrea Amati ani další severoitalští houslaři nevytvořili houslový tvar z ničeho. Převzali již známé prvky, zpřesnili jejich proporce, zdokonalili konstrukci a pomohli vytvořit opakovatelný model. S rodinou Amati se těžiště italského houslařství přesunulo do Cremony, kde byl tento model dále kultivován.
Housle jsou proto zároveň staré i nové. Nemají jednoho vynálezce ani jediného předchůdce. Jejich tvarové principy jsou středověké, ale jejich spojení do jednotného a mimořádně funkčního celku je výsledkem italského renesančního umění.
Je houslový tvar akusticky ideální?
Houslový obrys má nepochybně vliv na mechanické a akustické chování korpusu. Určuje rozložení hmoty, tuhost okrajů desek i podobu jednotlivých kmitajících oblastí.
Široká spodní a vrchní část korpusu poskytují poměrně velkou plochu schopnou kmitat a uvádět do pohybu okolní vzduch. Úzký střed současně vytváří prostor pro smyčec. Klenutí desek zvyšuje jejich pevnost. Růžkové špalíky a lubový věnec pomáhají udržet přesný tvar korpusu.
To však neznamená, že každá křivka houslí vznikla výhradně akustickým výpočtem. Houslový obrys je kompromisem mezi akustikou, konstrukcí, ergonomií a estetikou.
Charakteristický obrys houslí tedy není pouze krásnou siluetou. Je pamětí dlouhého vývoje smyčcových nástrojů. Jakmile se tento systém ustálil, nebyl důvod jej zásadně opouštět.
V kapkovitém tvaru liry a kulatém či čočkovitém tvaru rebabu vidíme jednoduchost dlabaného korpusu.
Ve fidule nacházíme obrovskou variabilitu a první výrazná vykrojení pro svobodu hry smyčcem.
Konstrukce z lubů a špalíků u dnešních houslí vytvořila růžky a přesahující okraje desek.
Housle proto nemají svůj tvar náhodou — a právě proto se jejich základní obrys ani po téměř pěti stoletích prakticky nezměnil.
Hieronimo Da Santa Croce, 1540 (Blato, Korcula, Croatia)
_________________________________
O čem je tento seriál
Tento článek je součástí rozsáhlejšího seriálu o houslích, jejich historii, konstrukci, akustice i interpretaci. Opírá se mimo jiné o organologickou literaturu, zejména o práci Pavla Kurfürsta, heslo Violin ve slovníku Grove Music Online a o houslařská skripta Historické technologie výroby hudebních nástrojů.
V následujících dílech se zaměříme například na tato témata:
- Jak vlastně vzniká tón houslí
- Proč je smrk a javor ideálním materiálem ke stavbě houslí
- Jakou roli hraje duše a basový trámec
- Proč mají housle právě svůj charakteristický tvar
- „Tajemství“ cremonských laků
- Stradivari, Guarneri a Amati – v čem se liší
- Jak se měnil zvuk houslí během staletí
- Největší mýty, pověry a omyly o houslích
- Jak poznat kvalitní nástroj
- Co dnes víme o akustice houslí a co stále nevíme
Budeme se pohybovat mezi historií, fyzikou, řemeslem i hudební praxí. Protože právě na jejich průsečíku vzniká něco, co ani po pěti stoletích nepřestává fascinovat.
Příště: „Tajemství“ cremonských laků.