Stavba a výroba houslí
V běžné řeči se často říká, že houslař housle „vyrábí“. V houslařském prostředí se ale častěji používá jiné slovo – stavba nástroje. Ten rozdíl není jen jazykový. Ve skutečnosti označuje dvě různé podoby téhož řemesla.
Stavba nástroje
Stavba hudebního nástroje je především individuální práce jednoho houslaře. Nástroj vzniká postupně v jedné dílně a většina operací se provádí ručně. Houslař vybírá materiál, vypracovává desky, upravuje klenbu, připravuje lak a postupně celý nástroj sestavuje.
Velká část práce spočívá v lícování a přizpůsobování jednotlivých částí. Každý kus dřeva je trochu jiný – liší se hustotou, strukturou vláken i pružností. Proto je nutné mnohé kroky opakovat, zkoušet a znovu upravovat. Výsledkem není série identických výrobků, ale originální hudební nástroj s vlastním charakterem.
Manufakturní výroba
Vedle toho existuje druhý způsob vzniku nástrojů – manufakturní výroba. Ta se rozvinula především v tradičních houslařských oblastech, jako byl například Schönbach v českém pohraničí, německý Markneukirchen nebo francouzský Mirecourt.
Práce zde byla rozdělena mezi více řemeslníků. Jeden připravoval dřevo, jiný vyráběl korpusy, další vyřezával krky nebo soustružil kolíčky. Na výrobě jednoho nástroje se tak mohlo podílet i více specializovaných pracovníků.
Tento způsob práce měl jednu velkou výhodu. Řemeslník, který opakoval stále stejnou operaci – například vyřezávání krků, soustružení kolíčků nebo opracování desek – získal mimořádnou rutinu a zručnost. Díky specializaci byla práce rychlejší a nástroje bylo možné vyrábět ve větším množství, což je zároveň činilo dostupnějšími.
Je přitom důležité zdůraznit, že tradiční sudetské houslařské oblasti dosahovaly často velmi vysoké řemeslné kvality. Specializace jednotlivých pracovníků vedla k velké přesnosti a technické dokonalosti některých dílů.
Ani mistři nepracovali úplně sami
Zajímavé je, že ani slavní italští mistři nepracovali vždy úplně sami. Například Antonio Stradivari vedl rozsáhlou houslařskou dílnu v Cremoně, kde s ním pracovali také jeho synové a pravděpodobně i další pomocníci. O tom svědčí i velké množství dochovaných nástrojů – připisuje se mu více než šest set houslí, viol a violoncell.
Takové množství by jeden člověk během života jen stěží dokázal postavit zcela sám. Zajímavé je také to, že po jeho synech se dochovalo nástrojů výrazně méně. I to naznačuje, že v rodinné dílně hrála hlavní roli právě Stradivariho osobnost, jeho zkušenost a schopnost dát nástroji konečnou podobu.
Dvě podoby jednoho řemesla
Rozdíl mezi stavbou a výrobou tedy nespočívá nutně v kvalitě, ale spíše v organizaci práce. Individuální stavba zdůrazňuje osobní přístup jednoho mistra a jedinečnost každého nástroje. Manufakturní výroba naopak využívá dělbu práce a zkušenost specializovaných řemeslníků.
Oba přístupy mají v houslařství své místo. Jeden navazuje na tradici mistrovské dílny, druhý umožňuje zpřístupnit hudební nástroje širšímu okruhu hudebníků. V obou případech však zůstává základ stejný – hudební nástroj vzniká především rukama řemeslníka a jeho zkušeností.