„Tajemství“ cremonských laků: ztracený recept, nebo mistrovství ruky?
Lak na houslích plní několik úkolů současně. Chrání povrch dřeva před vlhkostí, potem, nečistotami a mechanickým opotřebením. Zvýrazňuje kresbu smrku a javoru, určuje barevný charakter nástroje a výrazně ovlivňuje jeho celkový výtvarný dojem. Současně se však stává součástí tenké a pružné dřevěné konstrukce, která musí volně kmitat.
Právě lak byl dlouho považován za jednu z možných odpovědí na otázku, proč nástroje Stradivariho, Amatiho nebo Guarneriho dodnes fascinují hudebníky, houslaře i badatele. Pátralo se po neobvyklých pryskyřicích, tajných barvivech, zvláštní přípravě dřeva i po údajně ztraceném rodinném receptu.
Lak starých italských houslí dokáže člověka bezesporu zaujmout ještě předtím, než nástroj zazní. Zaujme nás průnik světla jeho strukturou, odraz kresby javoru, změny odstínů od zlatožluté přes oranžovou až po temně červenohnědou podle úhlu dopadu světla.
Existovalo ale jedno „tajemství cremonských laků“? Není to jen pověra?
Nebo vše spočívalo spíše ve spojení dostupných materiálů, zkušenosti a dokonale zvládnutého pracovního postupu?
Lak není jen barva
Heslo Violin v encyklopedii Grove Music Online upozorňuje, že lak sám o sobě nemůže vytvořit dobrý tón. Je-li však příliš tvrdý, příliš měkký, příliš silný nebo nevhodně nanesený, může zabránit tomu, aby se naplno projevily zvukové vlastnosti, které nástroj získal svou konstrukcí.[1]
To je důležitý rozdíl. Lak není kouzelná přísada, která z průměrných houslí udělá mistrovský nástroj. Nevhodně zvolená nebo příliš silná vrstva však může dobrý nástroj utlumit.
Známe to i z naší houslařské praxe. A továrně vyráběné nástroje pokryté silnou vrstvou polyuretanového laku zná i leckterý žák základní umělecké školy. Tyto housle tvoří totiž často základ archivů hudebních nástrojů škol, z nichž půjčují nástroje svým žákům. Často se jedná o nástroje z 60.–80. let minulého století z produkce jediné české továrny na hudební nástroje v Lubech u Chebu.
Tyto nástroje mohou být ukázkou toho, jak příliš tvrdý lak přispívá k tvrdému, skelnému zvuku s omezenou barevností.
Příklad s těmito houslemi tovární produkce a jejich „nábytkářským“ lakem je trochu extrémní. Ale ukazuje to, co platí v praxi i u hodnotnějších a také mistrovských nástrojů: silná a těžká vrstva laku není ideální, protože omezuje pohyb dřeva.
Za vhodný bývá považován lehký, jemný a dostatečně pružný lakový film, který nástroj chrání, ale zbytečně jej nesvazuje.[1]
Z houslařského pohledu jde především o rovnováhu: lak musí být dostatečně odolný, ale zároveň pružný, tenký a citlivý k materiálu, na kterém leží.
Jeden cremonský lak neexistoval
O „cremonském laku“ často mluvíme, jako by šlo o jediný recept předávaný po generace od Amatiho přes Stradivariho až ke Guarnerimu. Ve skutečnosti se vzhled, odstín i vlastnosti laků jednotlivých dílen a období lišily.
Andrea Amati používal zlatý až zlatohnědý lak. U nástrojů Nicolòa Amatiho se objevuje zlatavě oranžová barva. Jejich svrchní lak býval zřejmě poměrně měkký, protože je na dochovaných nástrojích často výrazně opotřebovaný.[2]
Stradivari v průběhu své dlouhé kariéry používal různé barevné odstíny a pigmenty. Také jeho pracovní postup se mohl postupně vyvíjet. Pod označením „cremonský lak“ proto nemůžeme zahrnout jedinou přesnou recepturu. Jedná se spíše o širší řemeslnou tradici přípravy dřeva a povrchu nástroje, vrstvení laku a práce s přírodními oleji, pryskyřicemi a pigmenty.
Grove navíc připomíná, že obdobně kvalitní laky znal také Jacob Stainer v Tyrolsku a používali je benátští houslaři. Pravděpodobně tedy nešlo o nějakou tajnou technologii známou pouze několika cremonským rodinám. Starší postupy byly později nahrazovány rychlejšími způsoby lakování (pravděpodobně také v souvislosti s rozšiřováním kolektivní výroby hudebních nástrojů) a kolem poloviny 18. století začala původní tradice postupně mizet. Jedním z posledních významných houslařů, kteří ji používali, byl Giovanni Battista Guadagnini.[1]
Co odhalily moderní analýzy
Mnoho teorií o Stradivariho laku vznikalo v době, kdy bylo možné povrch nástroje posuzovat především pohledem a zkušeností houslařů a restaurátorů. Moderní analytické metody umožnily zkoumat mikroskopické vzorky jednotlivých vrstev a určit alespoň část jejich chemického složení.
Významnou studii publikoval roku 2010 tým vedený Jeanem-Philippem Echardem z pařížského Musée de la musique. Badatelé analyzovali vzorky povrchové úpravy pěti Stradivariho nástrojů vzniklých v průběhu přibližně třiceti let.
Soubor zahrnoval housle typu „Long Pattern“, pravděpodobně z roku 1692, housle „Davidoff“ z roku 1708, „Provigny“ z roku 1716 a „Sarasate“ z roku 1724. Pátým zkoumaným předmětem byla hlava violy d’amore přibližně z roku 1720 s mimořádně dobře zachovaným povrchem.[3]
Dvě základní vrstvy
Na všech zkoumaných nástrojích se objevil velmi podobný systém tvořený dvěma základními vrstvami.
První vrstvu představoval vysychavý olej nanesený přímo na dřevo. Nevytvářel silný nános nad jeho povrchem, ale částečně pronikal do buněk dřeva. Ve smrku dosahoval přibližně 10 až 30 mikrometrů, v javoru podle směru dřevních paprsků asi 30 až 100 mikrometrů.
Studie neurčila, o jaký konkrétní rostlinný olej šlo. Můžeme tedy mluvit o vysychavém oleji, nikoli s jistotou například o oleji lněném.
V této základní vrstvě nebyla nalezena minerální plniva ani pigmenty. Analýza rovněž neposkytla důkaz, že by její hlavní součástí byly bílkovinné látky, například vejce, kasein nebo živočišný klih. Jako podstatné složky nebyly prokázány ani gumy nebo vosky.[3]
Tento výsledek je důležitý, protože odporuje některým starším představám o silné minerální podkladové vrstvě. Autoři nenašli jílové minerály ani křemen, které by ukazovaly na základ vytvořený z jemného minerálního prášku.
Olej, pryskyřice a barevné pigmenty
Nad olejovým základem se nacházela přibližně 10 až 30 mikrometrů silná vrstva obsahující opět vysychavý olej, tentokrát spojený s pryskyřicí pocházející z jehličnatých stromů. Analýza odhalila produkty stárnutí pryskyřičných kyselin typických pro rostliny z čeledi borovicovitých.[3]
Barevnost nebyla u všech nástrojů vytvořena stejným způsobem. Na nejstarších zkoumaných houslích typu „Long Pattern“ nebyl barevný pigment nalezen. U pozdějších nástrojů badatelé identifikovali několik druhů červených pigmentů:
- rumělku,
- červené oxidy železa,
- organický červený pigment, pravděpodobně košenilový lak vysrážený na hlinitém podkladu.
Nešlo o neznámé ani mimořádně vzácné látky. Rumělka, železité pigmenty i košenilová červeň byly běžně dostupné i malířům a dalším uměleckým řemeslníkům. Stradivari jejich výběrem a kombinováním získával rozdílné odstíny a optické působení jednotlivých nástrojů.
Pozoruhodně stálý pracovní postup
Překvapivé bylo, že všech pět nástrojů mělo navzdory rozdílu několika desetiletí velmi podobnou strukturu vrstev a složení pojiv.
Nejprve byl na dřevo nanesen vysychavý olej bez plniv a pigmentů. Nad ním následovala tenká olejovo-pryskyřičná vrstva, která mohla být podle zamýšlené barvy doplněna pigmenty.
Studie v analyzovaných vzorcích nenalezla důkazy o použití fosilního jantaru, bílkovinného podkladu ani tajemné minerální směsi. Neodhalila však ani úplný recept. Chemická analýza historického laku nedokáže přesně rekonstruovat poměry surovin, způsob jejich čištění, teplotu a délku vaření, přípravu pigmentů, počet vrstev ani dobu schnutí mezi jednotlivými pracovními kroky.
Studie bohužel přímo nezkoumala ani zvuk nástrojů. Z této studie tedy nelze nijak určit, jaký podíl měl lak na jejich akustických vlastnostech.
Žádná tajná přísada
Autoři studie docházejí k poměrně střízlivému závěru. Stradivari používal běžné a snadno dostupné materiály, s nimiž pracovali také další umělci a řemeslníci počátku 18. století.
Výjimečnost tedy zřejmě nespočívala v látce, kterou nikdo jiný neznal. Spočívala ve způsobu, jakým Stradivari dostupné materiály vybíral, připravoval, spojoval a nanášel.
Stradivari zřejmě nebyl držitelem tajných přísad a speciálních postupů. Byl především mimořádně schopným řemeslníkem, který dokonale ovládal stavbu nástroje i jeho povrchovou úpravu.
Olejový, nebo lihový lak?
Při popisu houslařských laků se obvykle rozlišují dvě velké skupiny: laky olejové a lihové.
U olejových laků tvoří pojivo vysychavý olej spojený s přírodními pryskyřicemi. Jednotlivé vrstvy schnou poměrně dlouho a jejich vytvrzování závisí na složení směsi, přístupu vzduchu, světle a teplotě.
U lihových laků jsou pryskyřice rozpuštěny v ethanolu. Líh se po nanesení rychle odpařuje, a proto lze postupně vytvářet mnoho velmi tenkých vrstev. Rychlé schnutí je výhodou, ale práce vyžaduje jistotu a rychlost. Nový tah štětce může při nevhodném postupu narušit již nanesenou spodní vrstvu. To je jedna z praktických nevýhod ve srovnání s lakem olejovým, který umožňuje pomalejší práci.
Ani jeden systém není automaticky lepší. Rozhoduje konkrétní receptura, pružnost výsledného filmu, tloušťka vrstev, příprava povrchu a zkušenost člověka, který lak nanáší.
Moderní analýza zkoumaných Stradivariho nástrojů ukazuje na olejovo-pryskyřičný systém. To však neznamená, že jedinou správnou cestou současného houslaře je olejový lak. Lihové laky mají v evropském houslařství vlastní dlouhou tradici a při správné přípravě umožňují vytvořit lehký, průsvitný a výtvarně působivý povrch.
Tajemství není jen v receptu
I kdybychom znali přesné množství každé pryskyřice, oleje a pigmentu, stále bychom neměli Stradivariho lak. Housle tvoří celek - akustický systém. Klíčové je i to, jak bylo dřevo opracováno a připraveno, zda a čím byl jeho povrch uzavřen, jak dlouho se lak vařil a zrál, jaké pigmenty byly použity, kolik vrstev laku houslař nanesl, jak silná byla každá vrstva, jak dlouho a za jakých podmínek lak schnul, jak byl povrch nakonec upraven a leštěn.
A především je podstatný fakt, že vzhled historického nástroje není totožný s jeho podobou v okamžiku dokončení. Na starých houslích dnes obdivujeme i stárnutí pryskyřic, působení světla, drobné praskliny, přirozené setření laku a změny barev, které vznikaly během desítek nebo stovek let působením UV záření i opotřebením.
Skutečné tajemství proto nejspíš nespočívalo v jediné neznámé přísadě. Bylo v řemeslném úsudku: poznat správnou hustotu, barvu a pružnost laku, vědět, kdy přidat další vrstvu – a kdy už přestat.
Jak lakujeme nástroje v naší dílně
V Houslařské dílně Pavel Celý pracujeme převážně s lihovými laky.
U individuálně stavěných a mistrovských nástrojů se lakování věnují především Dominik Matúšů a Jiří Macků. Dominik Matúšů vaří a používá lihové laky podle receptury Pavla Celého staršího.
Tato dílenská tradice vede k Miroslavu Pikartovi, mistrovi Pavla Celého staršího. Miroslav Pikart se řemeslu učil v Schönbachu, dnešních Lubech, ještě u německých houslařů působících v tamní tradiční nástrojařské oblasti.
Nejde o neměnný historický recept zapsaný před staletími. Je to živá dílenská zkušenost, která se předává mezi generacemi houslařů naší dílny, postupně se upravuje a znovu prověřuje na každém dalším nástroji.
Jiří Macků se věnuje také lakům olejovým, které si sám vaří. Volba systému tak není otázkou jednoduchého přesvědčení, že olej je lepší než líh nebo naopak. Vždy záleží na konkrétním nástroji, zamýšleném vzhledu i zkušenosti houslaře.
U základních manufakturních nástrojů používají naši externí spolupracovníci převážně lihové laky JOHA německé firmy Hammerl. Také zde nacházíme zajímavou vazbu na schönbašskou nástrojařskou tradici, i když nejde o přímé pokračování naší dílenské receptury.
Josef Hammerl zahájil výrobu houslařských laků roku 1938 právě v Schönbachu. Po druhé světové válce firma pokračovala v Německu a postupně se specializovala na laky a další materiály určené pro povrchovou úpravu hudebních nástrojů.[5]
Hammerl dnes vyrábí lihové, olejové, retušovací i speciální laky a nabízí také přírodní pryskyřice, pigmenty, barviva a další potřeby pro houslaře.
Protože s těmito materiály sami pracujeme, nabízíme laky a příslušenství JOHA/Hammerl také ostatním houslařům, výrobcům a restaurátorům v našem obchodě Pro řezbáře.
V čem tedy spočívá „tajemství“?
Pátrání po cremonském laku přineslo mnoho důležitých poznatků, ale žádnou lahvičku se zaručeným Stradivariho receptem.
Ukazuje se spíše, že staří mistři používali materiály dostupné ve své době a známé také malířům, truhlářům a dalším uměleckým řemeslníkům. Jejich výjimečnost spočívala ve schopnosti tyto materiály vhodně připravit, vrstvit a spojit s konkrétním kusem dřeva a konkrétním nástrojem.
Lak není pouze ozdobou hotových houslí. Je poslední součástí jejich stavby – ochrannou, výtvarnou a do určité míry také mechanickou.
_________________________________
O tomto seriálu
Tento článek je součástí seriálu o houslích, jejich historii, konstrukci, akustice a používání. Opírá se o odbornou organologickou literaturu, moderní materiálové výzkumy i praktické zkušenosti naší houslařské dílny.
- Jak vlastně vzniká tón houslí
- Proč je smrk a javor ideálním materiálem ke stavbě houslí
- Jakou roli hraje duše a basový trámec
- Proč mají housle právě svůj charakteristický tvar
- „Tajemství“ cremonských laků
- Stradivari, Guarneri a Amati – v čem se liší
- Jak se měnil zvuk houslí během staletí
- Největší mýty, pověry a omyly o houslích
- Jak poznat kvalitní nástroj
- Co dnes víme o akustice houslí a co stále nevíme
Příště: Stradivari, Guarneri a Amati – v čem se jejich nástroje liší.
Použitá literatura a prameny
[1] BOYDEN, David D.; WALLS, Peter et al. Violin. Grove Music Online. Oxford University Press, 2001. DOI: 10.1093/gmo/9781561592630.article.41161.
[2] BEARE, Charles; CHIESA, Carlo; KASS, Philip J. Amati. Grove Music Online. Oxford University Press, 2001. DOI: 10.1093/gmo/9781561592630.article.00737.
[3] ECHARD, Jean-Philippe; BERTRAND, Loïc; VON BOHLEN, Alex et al. The Nature of the Extraordinary Finish of Stradivari’s Instruments. Angewandte Chemie International Edition. 2010, roč. 49, č. 1, s. 197–201. DOI: 10.1002/anie.200905131.
[4] KURFÜRST, Pavel. Organologie: propedeutika, exemplifikace. Hradec Králové: Georgius, 1998. ISBN 80-902548-02.
[5] HAMMERL GmbH & Co. KG. Firemní historie a technické informace k houslařským lakům JOHA.
[6] Dílenská tradice Houslařské dílny Pavel Celý: informace Pavla Celého o předávání receptur a pracovních postupů mezi Miroslavem Pikartem, Pavlem Celým starším, Dominikem Matúšů a Jiřím Macků.