Viola da gamba: nástroj s lidským hlasem
Viola da gamba patří mezi nejzajímavější smyčcové nástroje evropské hudební historie. Název pochází z italštiny a odkazuje na způsob držení nástroje mezi koleny hráče. Ve stejné době existovalo i označení viola da braccio – tedy nástroje držené na paži, z nichž se později vyvinula houslová rodina.
Viola da gamba se objevuje v Evropě na konci 15. století, pravděpodobně ve Španělsku, odkud se rychle rozšířila do Itálie a dalších evropských zemí. V 16. a 17. století patřila mezi nejoblíbenější nástroje aristokratické hudební kultury. Zatímco housle byly často spojovány s taneční hudbou a profesionálními hudebníky, viola da gamba byla považována za nástroj vzdělaných amatérů a dvorských hudebníků.
Nástroj s pražci
Viola da gamba se od houslí nebo violoncella liší v několika zásadních věcech konstrukce i hry:
- Struny a pražce: Má obvykle šest strun, někdy sedm, a na hmatníku má střevové pražce podobně jako loutna nebo kytara. Díky nim je intonace velmi stabilní a hráč může snadno vytvářet akordy a vícehlasé struktury.
- Držení smyčce: Smyčec se drží podhmatem – dlaní vzhůru – a hráč může přímo prstem (ukazováčkem a palcem) regulovat napětí žíní. Tato technika umožňuje mimořádně jemnou práci s barvou tónu.
- Lehká konstrukce: Desky jsou tenké, zadní deska je obvykle plochá a celý nástroj rezonuje velmi citlivě.
- Charakter zvuku: Výsledkem je zvuk, který není tak hlasitý jako u houslových nástrojů, ale je mimořádně barevný a bohatý na vyšší alikvotní tóny.
Zvuk blízký lidskému hlasu
Právě akustické vlastnosti violy da gamba vedly už renesanční teoretiky k tomu, že její zvuk přirovnávali k lidskému hlasu.
Francouzský teoretik Jean Rousseau v 17. století napsal, že violista by měl „napodobovat vše, co dokáže krásný hlas“.
Důvod je jednoduchý. Struny jsou napnuté relativně malým tahem a nástroj má velmi citlivou rezonanci. Tón proto vzniká měkce a přirozeně, bez ostrého nástupu. Spektrum vyšších alikvotních tónů je navíc velmi podobné spektru lidského hlasu. Proto viola da gamba často doprovázela zpěv nebo hrála melodie, které se pohybují ve stejné výrazové rovině jako vokální hudba.
Tato vlastnost se projevuje i v barokní hudbě. Například Johann Sebastian Bach použil violu da gamba v několika kantátách a pašijích. Slavná árie „Komm süßes Kreuz“ z Matoušových pašijí nebo „Es ist vollbracht“ z Janových pašijí využívají právě její jemný, meditativní zvuk.
Viola da gamba - Ventura di Francesco Linarolo (Venezia, 1585)
Hudba pro violy
V renesanci a baroku se viola da gamba hrála často v souborech nazývaných consort. Ty tvořilo několik nástrojů různých velikostí – diskantová, tenorová a basová viola. Tyto soubory dokázaly interpretovat velmi složitou polyfonní hudbu. Zvláštní tradice vznikla v Anglii, kde skladatelé jako William Byrd nebo Henry Purcell vytvořili rozsáhlý repertoár pro violové consorty.
V 17. a 18. století se rozvinula také virtuózní sólová hra, zejména ve Francii. Nejznámějším skladatelem pro tento nástroj byl Marin Marais, dvorní hudebník Ludvíka XIV.
Nástroj, který téměř zmizel
V průběhu 18. století začala violu da gamba postupně vytlačovat violoncella. Orchestry byly stále větší a hlasitější a jemný zvuk violy přestal vyhovovat novému hudebnímu stylu. Na dlouhou dobu se nástroj téměř vytratil z hudební praxe. Zvítězilo violoncello a kontrabas.
Film, který nástroj znovu proslavil
Velkou roli v moderním zájmu o violu da gamba sehrál film Tous les Matins du Monde (česky Všechna jitra světa). Film vypráví příběh francouzského violisty Sainte-Colomba a jeho žáka Marina Maraise.
Hudbu k filmu nahrál katalánský gambista Jordi Savall. Nahrávka i samotný film přiblížily zvuk tohoto nástroje milionům posluchačů a výrazně přispěly k jeho renesanci. Dnes se viola da gamba opět běžně používá při interpretaci renesanční a barokní hudby. Vznikají nové nástroje podle historických modelů, nové soubory viol a dokonce i nové skladby.
A možná právě proto si tento nástroj znovu získává posluchače – jeho zvuk totiž připomíná něco velmi přirozeného: lidský hlas.