Znějící muzeum historických nástrojů José Vázqueze
Pro naši dílnu je klíčových několik osobností, které zásadně proměnily náš pohled na historické nástroje a stavbu jejich kopií. V 90. letech to byl rakouský gambista slovenského původu Peter Benovič, který u Pavla Celého staršího objednal řadu viol da gamba. Ten nás přivedl i ke svému profesoru gamby, José Vázquezovi (1951–2021).
José byl výjimečnou osobností a stal se naším přítelem. Vynikal nejen jako virtuóz na violu da gamba, ale především jako člověk, který dokázal propojit interpretaci, výzkum, pedagogiku a sběratelství v jeden mimořádně živý – a především znějící – celek.
Jeho životní dílo stálo na jednoduché, ale radikální myšlence: historické nástroje nejsou určeny k vystavení, ale ke hraní.
Naše dílna s Josém spolupracovala. Pavel Celý starší pro něj v 90. letech opravoval barokní violon z jeho sbírky a s Josém se pravidelně setkával – coby začínající gambista – i Pavel Celý mladší na letních kurzech staré hudby. Od Josého jsme také získali některé plány a fotodokumentaci k nástrojům z jeho sbírky.
Pavel junior v době svého studia muzikologie v letech 1998–2004 navštěvoval nepravidelně i neformální čtvrteční hudební setkání (tzv. consorty), která se konala v Josého bytě na Praterstrasse ve Vídni. Hrálo se v různých sestavách nástrojů, byt byl plný viol da gamba a houslí, které visely na stěnách, a podle aktuální nálady a repertoáru (hrálo se vždy z listu) se vkládaly do rukou hudebníků. Hrálo se od pozdních večerních hodin klidně až do půlnoci. Byl to nezapomenutelný zážitek. Staré nástroje zde skutečně ožívaly.
José měl ve sbírce poklady milionových hodnot. Nezapomenutelné byly housle Nicolò Amatiho z roku 1669 a také nejstarší dochovaná hratelná viola da gamba benátského houslaře Ventury di Francesco Linarola z roku 1585. Jen si to představte: více než 400 let starý nástroj, na jehož horní desce pochází podle dendrochronologické analýzy nejstarší letokruh z roku 1352.
José byl výjimečný i lidsky. Neměl problém nástroj zapůjčit komukoli a jeho důvěra v tomto smyslu byla až odzbrojující.
Od Kuby ke staré hudbě
José Vázquez se narodil roku 1951 v Havaně. Jeho raný život byl ovlivněn politickými změnami na Kubě – rodina emigrovala do Spojených států, kde strávil dospívání. Právě zde se začal intenzivně věnovat hudbě a postupně objevoval svět historické interpretace.
Studoval na Northwestern University v Chicagu a aktivně působil v prostředí University of Chicago Collegium Musicum, které bylo jedním z center zájmu o starou hudbu v USA. Zásadní obrat však přišel až s jeho odchodem do Evropy – na Schola Cantorum Basiliensis ve Švýcarsku, jednu z nejprestižnějších institucí zaměřených na historickou interpretaci.
Zde studoval violu da gamba u Hannelore Müller a barokní housle u Jaapa Schrödera. Tato kombinace – hluboké porozumění jak smyčcovým nástrojům, tak historickému stylu – se později stala jedním z pilířů jeho práce.
José Vázquéz na poslední výstavě svých nástrojů v Il museo di San Colombano v Bologni
Profesor ve Vídni a formování generace hudebníků
Už na počátku 80. let se Vázquez etabloval jako pedagog. Po působení ve Winterthuru byl v roce 1982 jmenován profesorem violy da gamba na Universität für Musik und darstellende Kunst Wien, jedné z nejvýznamnějších hudebních univerzit v Evropě.
Zde sehrál klíčovou roli při formování oboru historické interpretace. V době, kdy byla stará hudba stále ještě v procesu etablování, pomáhal definovat její standardy i metodiku výuky. Jeho studenti dnes působí jako sólisté, členové ansámblů i pedagogové po celé Evropě.
Vedle toho pravidelně vedl mistrovské kurzy – mimo jiné i ve střední Evropě, například ve Valticích a Jindřichově Hradci, kde ovlivnil řadu hudebníků z českého prostředí.
Basová viola da gamba Ventura di Francesco Linarolo (Venezia, 1585)
Orpheon: projekt, který změnil pravidla hry
Zásadním momentem jeho života bylo založení Orpheon Foundation (Nadace Orpheon) a souboru Orpheon Consort.
Orpheon Consort nebyl jen hudební soubor, ale komplexní projekt, který spojoval:
- historický výzkum,
- sběratelství nástrojů,
- jejich restaurování,
- koncertní činnost,
- pedagogiku.
Vázquez zde rozvinul svou klíčovou myšlenku: autentická interpretace není možná bez autentických nástrojů. A tyto nástroje musí být uvedeny zpět do života.
Sbírka jako „znějící archiv“
Jeho sběratelská činnost neměla v moderní době obdoby. Během života shromáždil více než 250 historických smyčcových nástrojů a smyčců z období přibližně 1560–1780.
Tato sbírka zahrnovala nástroje různých škol a regionů – italské, německé, anglické i francouzské – a představovala unikátní průřez vývojem smyčcových nástrojů.
Zásadní však je, jak s touto sbírkou pracoval. Nešlo o muzeum v tradičním smyslu. Nástroje byly:
- restaurovány do hracího stavu,
- půjčovány hudebníkům,
- používány na koncertech a nahrávkách,
- zapojeny do výuky.
Vázquez tak vytvořil něco, co bychom mohli nazvat „znějícím archivem“ – sbírku, která není statická, ale aktivně se podílí na hudebním životě.
Sbírka byla prezentována i veřejnosti, ale vždy jinak než běžné muzejní expozice. Výstavy byly propojeny s koncerty a živou hudbou.
„Still Alive - Orpheon Foundation“ – krásné video o Josého sbírce včetně jeho anglického komentáře
Poslední roky a odkaz
José Vázquez zemřel náhle v roce 2021 na následky onemocnění covid-19. Krátce předtím dokončil přesun své sbírky na připravovanou výstavu do Itálie. Bohužel po jeho smrti došlo k pokusu o odcizení celé sbírky. Nástroje byly při nelegálním převozu zabaveny na hranicích italskou policií a od té doby nemáme zprávy o tom, kde se nacházejí.
Poslední informace o sbírce z italského tisku naleznete zde.
Pro nás houslaře, nástrojaře i hudebníky představuje José Vázquez inspiraci v tom nejhlubším smyslu: slyšíme historické nástroje skutečně tak, jak byly zamýšleny? Co můžeme udělat při stavbě jejich kopií pro to, abychom se tomuto ideálu přiblížili?
I když tu s námi už José a jeho sbírka nejsou, vzpomínky na večerní gambové consorty na Praterstrasse a zvuk Linarolovy gamby nám nikdo nevezme.