O violách da gamba a jejich zvuku
Když se dnes řekne smyčcový nástroj, většině lidí se vybaví housle nebo violoncello. Jejich starší příbuzná – viola da gamba – však kdysi stála v samém centru evropské hudební kultury. Úvodní kapitoly katalogu sbírky José Vazqueze jsou překvapivě živým a osobním svědectvím o nástroji, který byl po staletí nositelem hudebního výrazu, estetiky i společenského života.
(zpracováno podle katalogu sbírky „Die Vazquez-Sammlung historischer Saiteninstrumente des 17. und 18. Jahrhunderts“, vydáno cca 1995)
Nástroj, který vznikl z ideálu hlasu
Viola da gamba se objevuje na přelomu 15. a 16. století, pravděpodobně ve Španělsku, odkud se rychle šíří do Itálie a dále do celé Evropy. Její vznik ale nelze chápat jen jako technický vývoj nástroje. Je výsledkem hlubší proměny hudebního myšlení renesance – snahy přiblížit hudbu lidskému hlasu.
Dobové prameny zdůrazňují, že ideální nástroj má „mluvit“ a „zpívat“. Viola da gamba tento ideál naplňuje mimořádně přesvědčivě. Její tón není ostrý ani průrazný, ale měkký, plastický a proměnlivý. Právě tato schopnost jemné artikulace a barevnosti ji předurčila pro komorní hudbu i doprovod zpěvu.
Živoucí kultura, ne mrtvá historie
Historické nástroje nejsou pouhými muzejními exponáty. Jsou svědky kultury, která byla ve své době hluboce živá. Viola da gamba zněla v domácnostech, na šlechtických dvorech i v učených kruzích. Byla nástrojem vzdělanců, amatérů i profesionálů.
José Vázquéz ve svém textu připomíná, že dnešní pohled je často zkreslený: nástroje vnímáme vizuálně, jako objekty za sklem. Ve skutečnosti však byly vždy určeny především ke slyšení. Sbírka José Vazqueze tak nebyla jen souborem krásných artefaktů, ale jakýmsi „zastaveným zvukem“ – výzvou k tomu, abychom si představili, jak tyto nástroje skutečně zněly.
Tento aspekt je pro dnešního houslaře mimořádně inspirativní. Připomíná, že konstrukce nástroje není cílem sama o sobě – je prostředkem k vytvoření určitého zvukového ideálu.
„Znějící záležitost“: návrat ke smyslu nástroje
Kapitola „Eine klingende Angelegenheit“ („Znějící záležitost“) jde ještě dál. Zdůrazňuje, že nástroj bez zvuku ztrácí svůj smysl, není určen k pouhému obdivu – jeho podstata spočívá v rezonanci, v odezvě na dotek hráče, v neustálé proměně tónu.
Text zároveň naznačuje, že skutečné pochopení historických nástrojů není možné bez jejich aktivního používání. Teprve hra odhaluje jejich kvality, limity i charakter. V tomto smyslu sbírka nepůsobila jako muzeum, ale spíše jako otevřený dialog mezi minulostí a současností.
Styl hry: bohatství výrazových prostředků
Dobové popisy hry na violu da gamba ukazují, jak neobyčejně komplexní byl její výrazový svět a interpretační potenciál. Nešlo jen o „hraní tónů“, ale o práci s barvou, artikulací a výrazem:
- rychlé pasáže i ve velmi vysokých polohách nebyly výjimkou,
- běžné bylo používání dvojhmatů a akordické hry,
- dynamika nebyla extrémní, ale velmi jemná,
- hráči vědomě pracovali s místem smyku – u kobylky (sul ponticello) pro ostřejší zvuk, nad hmatníkem (sulla tastiera) pro měkký tón,
- vibrato nebylo konstantní, ale výrazový prostředek, vytvářený jak levou rukou, tak vedením smyčce,
- spojování tónů v jednom smyku vytvářelo zpěvnou linii,
- stejná melodie mohla být hrána v různých polohách kvůli změně barvy,
- běžné bylo pizzicato pravou rukou,
- improvizace a ornamentika (zdobení melodie) byly nedílnou součástí hry,
- hráč často doprovázel vlastní zpěv – gamba tak plnila i harmonickou, akordickou funkci, podobně jako loutna.
Tento styl hry ukazuje, že viola da gamba byla nástrojem mimořádně flexibilním. Nešlo o technickou virtuozitu v dnešním slova smyslu, ale o schopnost nuance a výrazu.
Konstrukce jako odraz estetiky
Konstrukce gamby tuto estetiku přímo odráží. Pražce na hmatníku umožňují přesnou intonaci akordů (lze je posouvat a ladit), kvartové ladění s tercií mezi středními strunami usnadňuje harmonickou hru a plošší korpus přispívá k měkčímu, méně průraznému zvuku.
Z dnešního pohledu je fascinující, jak odlišnou cestou se tento nástroj vydal ve srovnání s houslovou rodinou. Nejde o „nedokonalého předchůdce“, ale o alternativní koncept, který sleduje jiný zvukový ideál.
Rozmanitost forem a regionální tradice
Josého sbírka také ukazovala, že viola da gamba nikdy nebyla jednotným typem nástroje. Existovaly různé regionální varianty – anglické, italské, francouzské či německé – lišící se tvarem, konstrukcí i zvukem. Některé nástroje mají výrazně klenuté desky, jiné jsou plošší; některé mají výrazné kontury, jiné plynulé tvary.
Tato rozmanitost svědčí o živé tradici, která nebyla svázána jedním standardem. Každý nástroj je tak do určité míry originálem, odrážejícím estetiku své doby i rukopis svého tvůrce.
Úpadek – a nový návrat
S nástupem baroka a rostoucí popularitou houslové rodiny začala viola da gamba postupně ustupovat. Nové hudební formy vyžadovaly silnější a průraznější zvuk, který gamba nemohla nabídnout v takové míře jako housle či violoncello.
Přesto úplně nezmizela. V komorní hudbě přežívala ještě dlouho a dnes zažívá pozoruhodný návrat díky historicky poučené interpretaci. Moderní hráči i nástrojaři znovu objevují její možnosti – a tím navazují na tradici, kterou katalog tak sugestivně připomíná.
Proč nás oslovuje dnes
Pro houslaře je viola da gamba inspirací v tom nejhlubším smyslu. Ukazuje, že nástroj není jen technický objekt, ale nositel ideje – představy o zvuku, hudbě a kráse.
Sbírka José Vazqueze tak nepředstavovala jen pohled do minulosti. Byla připomínkou, že hudební nástroje mají smysl pouze tehdy, když znějí. A právě v tomto živém kontaktu mezi nástrojem a hráčem se setkává historie se současností.
Pozn.: V textu píšeme o sbírce hudebních nástrojů José Vázquéze v minulém čase. Vysvětlení naleznete zde.