Barokní a moderní housle: dva nástroje, dvě zvukové filozofie
Když se řekne barokní housle, většina lidí si představí historický nástroj ve vitríně muzea nebo nástroj určený pro interpretaci staré hudby.
Z houslařského hlediska jsou ale nejzajímavější konstrukční rozdíly mezi oběma typy houslí stavěných v různých historických obdobích. Protože se v naší dílně zabýváme stavbou moderních i barokních nástrojů, pojďme si rozdíly popsat.
Barokní housle nejsou „staré housle“ a moderní housle nejsou tak úplně moderní.
„Barokní“ housle nejsou předchůdcem moderních houslí v tom smyslu, že by byly „horší“ nebo konstrukčně „nedokončené“. Nejsou ani zastaralé. Jsou to nástroje vytvořené pro úplně jiný hudební svět, jiné posluchače, jiný repertoár, jiný dobový zvukový vkus. Byly vytvořeny i pro jiný typ hudebníka a jinou techniku hry.
Právě proto se dnes vedle moderního houslařství stále více rozvíjí také stavba kopií historických nástrojů určených pro tzv. poučenou interpretaci staré hudby. O fidulách a violách da gamba jsme již psali dříve zde a zde, pojďme se zaměřit na housle.
Tvar a proporce
Na první laický pohled není rozdíl mezi barokními a moderními houslemi téměř žádný. Tvar korpusu, proporce neboli forma nástroje jsou od vzniku houslí před více než 500 lety prakticky neměnné.
Jenže z pohledu houslaře jde o dva odlišné světy. Situaci navíc komplikuje nejednoznačné pojmosloví. Označení „barokní housle“ se totiž často používá v širším smyslu, než odpovídá samotnému historickému období baroka. V praxi se jím mnohdy označují všechny housle původní konstrukce před rozsáhlými přestavbami 19. století, tedy nástroje od pozdní renesance přes baroko až po období klasicismu.
19. století - doba velkého přestavování starých nástrojů
Většina slavných italských nástrojů, které dnes obdivujeme na koncertních pódiích, jsou výsledkem rozsáhlých houslařských úprav provedených v průběhu 18. a zejména 19. století. Původní barokní koncepce byla přizpůsobena požadavkům romantické hudby, větších koncertních sálů a stále silnějšího orchestrálního zvuku.
Jinými slovy – většina slavných Stradivarek, které dnes posloucháme, už dávno nejsou „barokní“ housle a znějí jinak než v době svého vzniku.
Největší rozdíl? Krk
Pokud bychom měli vybrat jedinou konstrukční změnu, která zásadně proměnila charakter houslí, byl by to krk.
Barokní krk byl kratší a téměř navazoval v rovině na horní desku. Dnešní housle mají krk nejen delší, ale především výrazně více zakloněný dozadu. Toto konstrukční řešení způsobuje mnohem větší tlak strun na kobylku a následně na vrchní desku a je zásadní pro akustiku nástroje.
Jakmile se zvýšil v rámci „modernizace“ houslí tlak strun, bylo nutné zesílit i ostatní konstrukční prvky. Původní krátký a tenký basový trámec přestal stačit. Změnila se kobylka, duše, hmatník i samotné napětí strun.
Výsledkem byl hlasitější, nosnější a průraznější nástroj.
Barokní housle naopak reagují měkčeji a barevněji, ale nedokážou vytvořit tak mohutný zvuk jako jejich moderní potomci.
Basový trámec: skrytý prvek přestavby
Stejně důležitý byl však basový trámec neboli žebro umístěné na straně struny G z vnitřní strany klenby horní desky. Barokní housle pracovaly s podstatně menším zatížením klenby. To bylo u barokních houslí přibližně 6 kilogramů, u současných houslí se pohybuje kolem 8–8,5 kilogramu.
Krátký a subtilnější basový trámec by takové zatížení dlouhodobě nezvládal a klenba by se propadala. Proto při přestavbách prakticky všech významných nástrojů docházelo k jeho výměně za delší a mohutnější variantu. V houslařské historii se jednalo o natolik běžný zásah, že jím prošla většina nástrojů bez ohledu na jejich hodnotu.
Dnes se někdy mluví o „zničení barokních houslí“, ale tehdejší houslaři problém vnímali jinak. Jejich cílem nebylo ničit historické dědictví. Potřebovali nástroje přizpůsobit novému hudebnímu provozu.
Duše
Dalším zajímavým detailem je duše. Organolog Pavel Kurfürst uvádí, že u některých historických nástrojů mohla mít duše průměr pouhé 3 mm, zatímco dnešní běžné hodnoty se pohybují kolem 6 mm.
To znamená výrazně odlišný přenos vibrací mezi horní a spodní deskou.
Moderní housle jsou v tomto směru robustnější. Přenášejí více energie a lépe obstojí při vysokém tahu moderních strun.
Hmatník nebyl určen pro Paganiniho
Dnešní houslista běžně využívá velmi vysoké hráčské polohy levé ruky.
V baroku tomu tak nebylo.
Krátký hmatník odpovídal tehdejší technice hry. Virtuózní houslová literatura 19. století ještě neexistovala a nikdo nepotřeboval hrát v extrémních polohách. Proto byly hmatníky kratší a často ani nebyly z masivního ebenu. Jádro bývalo z lehčího dřeva překrytého tvrdou ebenovou dýhou.
Postupné prodlužování hmatníku je krásným příkladem toho, jak se houslařství vyvíjelo ruku v ruce s technickými nároky hráčů.
Kobylka a tlak strun
Dalším často přehlíženým konstrukčním prvkem je kobylka. Barokní kobylky byly nižší. V kombinaci s minimálním sklonem krku vytvářely podstatně menší tlak na vrchní desku.
Výsledkem byl zvuk, který bychom dnes popsali jako lehčí, měkčí, transparentnější, méně agresivní, ale zároveň mimořádně barevný.
„Barokní“ smyčec
Ke změně zvuku nepřispívá jen samotný nástroj. Při tvorbě tónu hraje zásadní roli technika pravé ruky, která je úzce spjata s konstrukcí smyčce. Barokní smyčec je lehčí, kratší a díky většímu lukovitému prohnutí má vyšší těžiště než současné smyčce. Umožňuje přirozenou artikulaci a zdůrazňuje taneční charakter barokní hudby. Mnoho hudebních frází, dynamických změn, akcentů vzniká na barokním smyčci téměř samo.
Proto nestačí vzít moderní housle a zahrát na ně Bacha nebo Vivaldiho. Historická interpretace je komplexní souhra nástroje, strun, smyčce i hráčského přístupu.
Struny: mnohem složitější téma, než se zdá
O strunách na barokní nástroje jsme psali již dříve.
Ve veřejnosti panuje představa, že baroko znamená jednoduše „střevové struny“. Ve skutečnosti existovala překvapivě široká škála konstrukcí.
Používaly se struny hladké, splétané i kovem opředené. Již v 17. století se objevují opředené struny G, později i částečně opředené struny D. Dobové prameny dokonce popisují jejich lepší odezvu a bohatší zvuk oproti čistě střevovým variantám.
Také ladění bývalo často nižší než dnešní standard A = 440 Hz.
Nižší ladění, kratší krk a jiný tah strun vytvářely úplně jiné akustické podmínky, než jaké známe dnes.
Komorní A a proměny ladění
S otázkou strun úzce souvisí i výška ladění. Dnes považujeme za samozřejmost, že komorní tón a¹ má frekvenci 440 Hz. Ve skutečnosti však většinu hudebních dějin žádný jednotný standard neexistoval.
V období renesance a baroka se výška ladění výrazně lišila mezi jednotlivými městy, dvory i kostely. Někde se ladilo podstatně níže než dnes, jinde naopak překvapivě vysoko. Historicky poučená interpretace používá nejčastěji ladění a¹ = 415 Hz, které odpovídá přibližně o půltón nižšímu ladění oproti dnešnímu standardu. Ani tato hodnota však nepředstavuje univerzální „barokní normu“, ale spíše praktický kompromis používaný současnými soubory staré hudby.
Výška ladění měla přímý vliv na konstrukci nástroje. Nižší ladění znamená menší tah strun, menší zatížení klenby a celkově volnější rezonanci nástroje.
Během 18. a zejména 19. století se ladění postupně zvyšovalo. Změny ladění tedy šly ruku v ruce s prodlužováním a zakláněním krků, zesilováním basových trámců a dalšími výše uvedenými úpravami.
První mezinárodně uznávaný standard vznikl ve Francii roku 1859 pod názvem Diapason Normal a stanovil frekvenci a¹ na 435 Hz. Současný standard 440 Hz byl mezinárodně doporučen v roce 1939 a později převzat normou ISO. Mnohé evropské orchestry dnes používají ladění 442 Hz nebo 443 Hz. Důvodem bývá snaha o jasnější a brilantnější orchestrální zvuk, přičemž vyšší ladění současně vyhovuje i některým dechovým nástrojům.
Rozdíl mezi 415 Hz a 440 Hz se může zdát na papíře malý, ve skutečnosti jej však hráč i posluchač bezpečně rozpoznají. Nižší ladění zpravidla přináší měkčí, barevnější a zpěvnější zvuk. Vyšší ladění naopak podporuje brilanci, projekci a celkovou průraznost tónu. Citlivý posluchač nebo zkušený hudebník zpravidla rozpozná i rozdíl mezi laděním 440 Hz a 442 Hz, zejména při přímém srovnání.
Právě proto nelze oddělovat konstrukci houslí od dobového ladění. Barokní housle nejsou pouze moderní housle naladěné níže. Představují komplexní konstrukční systém navržený pro jiný typ strun, jiný tah, jiný způsob hry a především jiný zvukový ideál.
Co z toho plyne pro současného houslaře?
Je potřeba pochopit celý systém vzájemně provázaných konstrukčních vztahů, které ovlivňují výsledný zvuk.
Proto nás stavba historických kopií stále baví. Nutí nás přemýšlet jinak než při stavbě moderního koncertního nástroje. Nejde o výrobu „starých houslí“. Jde o rekonstrukci jiného zvukového světa.
Stavíme moderní housle pro současné profesionální hudebníky – sólisty, komorní hráče i členy orchestrů. Zároveň se dlouhodobě věnujeme stavbě kopií historických nástrojů určených pro interpretaci hudby 17. a 18. století, v čemž navazujeme na svého mistra Pavla Celého staršího.
Při stavbě moderních houslí hledáme optimální spojení síly tónu, projekce a komfortu pro dnešního hráče. U barokních kopií se naopak snažíme pochopit myšlení starých mistrů, dobové konstrukční postupy a zcela odlišný zvukový ideál.
Právě tato pestrost dělá houslařské řemeslo tak fascinujícím. Není to jen práce se dřevem, ale také cesta časem, během níž se prostřednictvím nástroje dotýkáme hudebních světů vzdálených stovky let.
Ať už stavíme moderní koncertní housle nebo kopii barokního nástroje, cíl zůstává stejný: vytvořit nástroj, který bude hudebníka inspirovat a umožní mu vyprávět příběhy prostřednictvím hudby.